NOVÉ REALISMY: Tsjecho-Slowaaks realisme 1918-1945

V sobotu 5. 2. 2022 se podařilo otevřít v Nizozemsku, v Museu MORE v Gorsselu, výstavu s názvem Nové realismy, Tsjecho-Slowaaks realisme 1918-1945. Na tomto místě, v blogu, který nikdo nečte, bych rád nyní zaznamenal úvahy, jež nás během příprav i posledního týdne instalování provázely. První okruh otázek souvisí s tím, jestli výstava bude před nizozemským publikem fungovat a jestli tuzemské moderní realismy obstojí, když nejsou tak ostré a blyštivé jako např. ty německé, italské či nizozemské. Nejsou, protože jsou zkrátka jiné. Druhý okruh úvah se pojí se zvědavostí, jestli taková výstava vyvolá v České republice nebo na Slovensku nějakou odezvu, jestli se něco stane. Mé dosavadní zkušenosti z tuzemského výstavního provozu jsou takové, že se jednoduše nestane nic.

Výstava představuje pomyslné završení pětiletého úsilí: tři roky výzkumu podpořeného Grantovou agenturou České republiky (2017–2019), který by ale nebyl myslitelný bez předchozí systematické práce, a další dva roky strávené na produkci výstavy, jež na výzkum volně navazuje a dále jej rozvíjí. Klasická moderna je dnes prověřenou oblastí. Přesto jsme se snažili ukázat, že i v rámci tohoto období lze stále v příběhu dějin umění v českých zemích a na Slovensku najít zajímavé vrstvy a souvislosti, které zároveň korespondují s vývojem v dalších zemích.

První okruh otázek souvisí s tím, jestli výstava bude před nizozemským publikem fungovat a jestli tuzemské moderní realismy obstojí, když nejsou tak ostré a blyštivé jako např. ty německé, italské či nizozemské.

Tuzemské moderní realistické přístupy doposud nikdo souhrnně nezkoumal. Chceme-li tnout do živého, lze dodat proto, že neexistují. Jenže právě to si nemyslíme. Nesnažili jsme se rozbít tradiční narativ českých a slovenských dějin umění, ale spíše jej doplnit, nabídnout méně kanonický pohled. Návštěvníci Musea MORE vědí, že míří na výstavu, která představí moderní realismy. Tak jako se již mohli seznámit s moderními nizozemskými, britskými či švýcarskými realismy, tak se nyní seznámí s těmi, jež vznikly v někdejším československém prostoru. Možná více překvapivá tak může výstava být pro případné české či slovenské návštěvníky. Překonají-li totiž osm či více hodin cesty vlakem či automobilem, uvidí přehlídku tak trochu jiného příběhu, než jaký by možná čekali od exportu českého a slovenského umění období klasické moderny do zahraničí. A právě toto je moment, kterému ještě stále nemohu úplně uvěřit a totiž, že se podařilo takovou výstavu připravit čistě po linii odborného zájmu o určitou specifickou oblast uměleckého projevu, bez jiného oficiálního motivu na úrovni institucí či vyšší (na niž bychom jako jednotlivci s tímto etnicky zabarveným tématem možná ani nikdy nedosáhli).

Museum MORE, pohled do obchodu s katalogem výstavy, foto Ivo Habán

O povaze českých a slovenských realistických přístupů i o podobě výstavy jsme s nizozemskými kolegy více než rok a půl diskutovali. Jejich hluboká znalost problematiky vyústila také k otázkám, na jejichž základě jsme byli schopní s výhodou odstupu od našeho výzkumu nově a precizněji formulovat podstatné myšlenky a napsat pro katalog nové eseje. Tlak na to vyjádřit se na menším prostoru nás zavedl k jádru problému. Stejně tak zajímavé byly i úvahy nad vypracováním časové osy událostí a mapy reflektující pomyslné oblasti a centra nových realismů. Ty samozřejmě není snadné a snad ani možné nějak definitivně vymezit, ale jedině tak, že začnete skládat jednotlivé střípky vedle sebe a kriticky je zpracovávat, můžete vykročit k pokusu složit celistvější uchopitelný obraz. 

Návštěvníci Musea MORE vědí, že míří na výstavu, která představí moderní realismy, mohli se již seznámit s nizozemskými, britskými či švýcarskými. Možná více překvapivá tak může výstava být pro případné české či slovenské návštěvníky. Překonají-li totiž osm či více hodin cesty vlakem či automobilem, uvidí přehlídku tak trochu jiného příběhu, než jaký by možná čekali od exportu českého a slovenského umění období klasické moderny do zahraničí.

Výstava je připravená na míru nizozemskému publiku, má proto nezbytné kulturně historické přesahy. Její podobu samozřejmě limitovaly ekonomické a logistické momenty. Moderní realismy nebyly v někdejším Československu dominantním proudem, řada děl je proto nezastupitelných. Zároveň se některá z důležitých děl ukázala být nedostupná – s ohledem na stav, legislativní překážky vývozu, některá byla vázána ve stálých expozicích, či zapůjčena na paralelně probíhající projekty. Každá průřezová výstava, zvlášť nečítá-li významně větší počet exponátů, bude vždy mít slabiny co se týče proporčnosti či dotažení některých dílčích konceptů. Kritika průřezových výstav pak většinou nehodnotí co funguje, s tím se tak nějak počítá, ale míří tam, kde jsou cítit slabiny. Připravuji se proto spíš na kritiku tuzemských komentátorů.

Co se týče výstavy samotné, musím říci, že spolupráce na produkci takovéto zahraniční akce řešené na vlastní pěst v sérii online jednání z obývacího pokoje byla pro mě velkou školou. Rád bych na tomto místě poděkoval jak kurátorce Julii Dijkstře a dalším kolegům v Museu MORE, tak i všem institucím a soukromým sběratelům v České republice, na Slovensku i v zahraničí za velkorysost, s níž nám vyšli vstříc. Jistě, ne vše se podařilo vyjednat, ale přiznám se, že takovou vstřícnost jsem nečekal a velmi mile mě překvapila.

O kulturní sféře v Nizozemsku jsem donedávna věděl jen minimum. Během týdne stráveného v Museu MORE na instalaci výstavy jsem měl možnost vidět, jak vypadá funkční instituce, která ví, co chce, kde se zaměstnanci na všech pozicích navzájem respektují a jsou partnery. Je to jistě otázka zázemí, především ale mentálního nastavení lidí, entusiasmu a nadšení. Mám velkou radost, že jsme jako kurátoři dostali tuto příležitost prezentovat československou kulturu v zahraničí. Je pro mě překvapivé, že tato nabídka přišla zvenčí a vážím si toho. A jak jsem psal – jsem zvědavý, jestli výstava v Nizozemsku nějak zarezonuje i doma. Jistě, jsou zde mnohem důležitější témata, permanentní obavy z krize na Ukrajině, dva týdny olympijských her a včera třeba udělení ceny kritiků za mladou malbu roku 2022. Ale stejně, i ty další tři měsíce budou minimálně pro nás kurátory určitým testem senzitivity.